Den 12
V 7:30 jsme nastoupeni. Vojín Š. jde pozdě, přichází v 7:28 (je třeba být všude o 5 minut dřív, než je řečeno). Dostává za to vyčiněno. Pokračujeme všichni klasicky na antigení testy.
Máme rozchod na dočištění věcí. Chce se mi stále spát, ale není to možné. Je třeba být stále připraveni, uniformováni, k dalším pokynům.
Pokyn k nástupu také z ničeho nic přichází. Jdeme fasovat zbraně. Bereme je na učebny, kde je důkladně čistíme. Navštěvuje nás pan nadpraporčík a vede s námi družnou debatu o tom, jak se nám kurz líbil. Rozdává nám anonymní dotazníky a žádá o poctivé vyplnění.
Vracíme se zpět na ubikace, kde tentokrát zbraně důkladně olejujeme. Nudu si zkracujeme sdílením zážitků a prožitků z komplexáku. Ve chvílích bez instruktora si píši tento deník.
Nastupujeme na oběd. Po jeho nafasování ho rychle cpu do sebe a zbylé polední volno trávím spánkem v uniformě na své posteli.
Budí mě hlučný nástup. Na chodbě si nás jednoho po druhém bere instruktor stranou a snaží se identifikovat jeden vyplněný dotazník. Vojín P. se ke svému dotazníku doznává a je odveden stranou.
Vrací se k nám bílý jako stěna a patrně rozrušen – do dotazníku napsal velmi nevhodné legrácky, které mu byli hlasitě vyčteny. Dotazníky totiž čtou i lidé vysoko nad našimi instruktory. Ti patrně nemají podobný smysl pro humor.
Zpátky na pokojích kompletujeme zapůjčené věci.
Večeře, opět dlouhé čekání. Nástup, instrukce ať si zítra ráno dáme záležet s oholením tváří (bude fotografování). Jdeme spát. Nudný to den.
Připomíná se mi citát:
„War is about long periods of boredom punctuated by moments of sheer terror.“
John H. Arnold
Den 13
Nastupujeme jako vždy na antigení testy a následně na snídani. Jsme vyspalí, panuje pohodová atmosféra. Zítra nám to končí.
Jdeme ven na pokec s panem štábním praporčíkem. Jsme instruování našimi instruktory, abychom zachovávali všechnu vojenskou zdvořilost, přestože pan štábní praporčík působí velmi přátelsky.
Venku je zalízavá zima. Pan štábní praporčík s námi sdílí informace o aktuálním kurzu, vysvětluje některé nesrovnalosti a omlouvá se za komplikace kolem Covidu. Slibuje zářné zítřky pro armádu, a nové unioformy pro každého z nás. Věří nové vládě s jejímu předsevzetí zvýšit výdaje na zbrojení. Především nám ale gratuluje k dokončení kurzu. Aktuální běh z asi 130 nastoupených dokončilo kolem osmdesáti. Prý nadprůměrně hodně.
Z naší strany se s ním naštěstí nikdo nechce moc vykecávat a prodlužovat stání v chladu na místě, tak se po chvilce vracíme na vyhřáté ubikace.
Dostává se k nám také vyhodnocení týmové soutěže na komplexáku. Z devíti družstev jsme skončili třetí. Máme radost, ač jsme trošku doufali v ještě lepší umístění.
Krátce pomáháme se stěhováním starého oblečení a následně vracíme zapůjčené vybavení a jdeme na výstupní pohovor s jedním z našich instruktorů, který nám po jednom předává osobní hodnocení. Čekám delší pokec a zpětnou vazbu na silné a slabé stránky, dostáváme však každý jen list papíru, kde máme „splnil“ u všech 22 disciplín, které bylo třeba splnit a krátkou větu o našich silných stránkách a pár z nás také krátkou větu o slabších stránkách.
Pokračujeme na úsek multimediální tvorby se nechat vyfotografovat. Vítá nás pan fotograf, který hladí ve své náruči malého kabelkového pudla. Vypadá jako hlavní padouch z nějaké bondovky.
Ptám se, zda se na fotografii můžu usmívat. Je mi to povoleno, tak se křením od ucha k uchu.
Pokračujeme k další nevzhledné šedivé budově, která nese název „Výdejna součástek naturálního odívání“. Uvnitř vyhrávají z rádia písničky Daniely Landy. My zde fasujeme nové oblečení, které si odvezeme domů (goráčová bunda a kalhoty, hnědá mikina, sluneční brýle…). Dostáváme také nové, svobodnické, frčky. Ty ale máme ještě zakázáno si nasazovat – prý až na našich útvarech.
Vracíme se na ubikace, kde nám po chodbách rozpustile skotačí bílá kočka.
Po zbytek dne se nic moc neděje, píšu zápisky, balím věci, uklízím.
Den 14
V 6:00 vstáváme na antigenní testy, po kterých ihned následuje snídaně. Fasujeme také na cestu domů oběd a večeři (bagetu a obložený chleba).
Jdeme na ošetřovnu na výstupní prohlídku. Chtějí po nás moč a jen se nás ptají, zda jsme zdravotně ok.
Kecáme o stavu armády. Sdílíme nelibost z častého čekání.
Společně se fotíme, loučíme s našimi instruktory.
Naše družstvo jde do vyškovské nádražky, dáváme oběd. Vlakem se vracím s dvěma klukama zpět do Brna. Většinu času vedeme družný rozhovor o ženských… a já jsem rád, že se vracím do prostředí, kde budou bez uniforem.
Všechny moje zápisky jsou pouze mé matné vzpomínky. V žádném případě neručím za jejich faktickou přesnost či jakoukoliv použitelnost.
Širokorozchodná (větší než 1435 milimetrů!) 
