Cesta na východ Podkarpatské Rusy

Odjíždíme z Vrůtek pohodlným Leo Expresem (poznámka pod čarou: překvapivě jízdenky Leo Expresu nejdou koupit na webe leo.cz). Už ve vlaku potkávám postaršího zarostlého chlapíka, jménem Fík, se kterým jsem před dvěma lety značkoval turistické trasy kolem Koločavy v rámci expedice s Brontosaurem. Fík jezdí značkovat na Zakarpatí pravidelně a i tentokrát má jeho cesta tento záměr. Pokračuje s námi totožným autobusem, ale vystopuje kolem půlnoci už v Užhorodě s tím, že se dál nějak dostane.

My vystupujeme v Mukačevu asi ve 3 ráno na poloprázdném autobusovém nádraží. U postávajícího taxikáře měním s celkem solidním kurzem 20 EUR na 560 hřiven. Mám nastudované spoje a vím, že z 30 km vzdáleného města Berehove odjíždí asi za 40 minut noční lůžkový vlak do Solotviny, města asi v 2/3 naší cesty. Vlak má jet asi 5 hodin, tedy těším se, že se v něm trošku po cestě prospímě. Taxíkem se za 10 EUR necháváme svézt na nádraží v Berehovu.

Vlak má zpoždění, což je velmi nezvyklé. Běžně vlaky v postsovětském prostoru jezdí velmi pomalu, v každé zastávce čekají velmi dlouho a díky tomu tedy jezdí na čas.

Přesto si kupujeme jízdenku (ač pouze to Těrsavy, dál jsou rozbité koleje). Na 5 hodin trasy včetně rezervace lehátka stojí jízdenka 28 hřiven (asi 26 korun). Čas čekání využíváme k návštěvě místní nádražky, kde si dáváme čaj. Následně otvírá i nedaleká samoobsluha. Kupujeme balené a azbukou popsané krósánty a já si nechávám do kelímku natočit místní limonádu. Vypadá, voní a i chutná jako by ji vyráběli v Černobylu.

Kolem nás projíždí osobní vlak do Baťova. Není úplně zřejmé, zda vlak jede, či stojí. Rychlost vlaků na Ukrajině je totiž závratně nízká.

Eunika odchází na místní veřejné toalety, nedlouho poté se vrací s mrtvolným výrazem v tváři a vzpurným sdělením: „tam kadit nebudu!“.

Je už světlo a konečně se k nádraží pomalu sune náš vlak. Vystupuje z něj hodně lidí. Starší maďarská cikánka z vlaku vyhazuje spousty velkých pytlů s oblečením. Padají všude kolem, na perón, do kolejiště, pod vlak.

Nastupujeme do přehřátého vagónu, který po svých asi 20 hodinách cesty z Kieva má jasně patrný ódér. Rozděláváme spacáky a spíme až do Těrsavy, kde vlak končí.

V Těrsavě prší, Eunika hbytě vytahuje svůj růžový deštník a oba pod ním schovaní se přemisťujeme k hlavní silnici chytit nějakou maršrůtku či autobus do Rachiva. Přestává pršet a u silnice nalézámě autobusovou zastávku a dlouze na ni čekáme. První autoubus je narvaný k prasknutí, nasedáme do druhého, který nás veze až do Rachiva.

V Rachivě nečekaně přestupujeme na osobní vlak do Kvasů (když jsem v Rachivě na nádraží byl naposledy, odjížděl tak jeden vlak denně, dnes je to asi 6 vlaků denně!) Z Kvasů chceme vyrazit náš přechod. Jízdenka na 13 km dlouhou cestu stojí 6 hřiven (asi 5 korun) a jízda trvá asi 40 minut (!). Osobní vlak je také narvaný, dáváme se do řeči s místními. Sympatická paní nám doporučuje v Kvasech ozdravný pramen, prastarý dědeček nevěřícně kouká na můj chytrý telefon zobrazující mapu.

V Kvasech vystupujeme z vlaku, máváme spolucestujícím, kteří pokračují dál a vydáváme se ná přechod západní části poloniny Svidovec.

Rubriky: Ukrajina | Štítky: , , | Napsat komentář

Na Slovensko!

Společně s Eunikou vyrážíme na Zakarpatskou Ukrajinu zdolat horu Bliznici. Nejen my se ale chystáme pobýt tento dobře prodloužený víkend v nejvýchodnější državě prvorepublikového československa. Jízdenky na úterní večer jsou tedy beznadějně vyprodané.

Volíme tedy variantu zastavení v Necpalech na úbočí Velké Fatry, návštěvu Euničiných rodičů a společné prožití dne slovanských zvěrozvěstů Cyrila a Metoděje s odjezdem na Ukrajinu z Vrůtok o den později.

V Brně v úterý hekticky utíkám z práce, abych stihl spolujízdu přes BlaBlaCar z Brna do Martina v 16 hodin. Nasedáme do auta k veselým Slovákům. Jeden z nich mě zná přes IT akce, které v práci organizuji.

Sjíždíme na ulici Křenová, auto uprostřed rušné hlavní silnice z ničehonic zastavuje. Nedaří se znovu nastartovat. Okolní řidiči na nás troubí a objíždí nás všemi směry. Chceme vylézt ven. Po levé straně nám těsně profičí šalina, v pravo nás objíždí kolona aut.

Po adrenalinovém doslova vyskočení auta ho odtláčíme do boční ulice. Za námi necháváme tlustou stopu ze spodku auta vytékající tekutiny. Postáváme u auta a je nám jasné, že tímto vozidlem dnes už nikam neodjedem.

Rychle zjišťuji alternativní spoje. Další spolujízdy jsou plné, ale idos nabízí kombinaci autobusu do Trenčína a vlaku do Vrůtek. Autobus odjíždí za 20 minut. Sprintujeme tedy na autobusobé nádraží na Zvonařce, kde nastupujeme do prastaré Karosy. Kupujeme si lístky od řidiče, a jemně upocení usedáme do prachuplných prosezených sedaček. Krátce na to nás však z těchto míst vyhazuje jiný pár, který má místenky – my místenky nemáme – koupili jsme totiž lístky přímo od řidiče a nikoliv na pokladně autobusového nádraží. Systém cesty na Slovensku začíná nápadně připomínat ukrajinské autobusy. Naštěstí se nám daří najít místa úplně vepředu, a ukecat řidiče, aby nám uvolnil na sedačkách kupu českých plechových piv, které si veze na Slovensko jako největší svátost.

Na přestup v Trenčíně máme asi 30 minut, ale nacpaná stará Karosa se výrazně zpozďuje. Vymýšlíme tedy různé alternativy, nicméně si všímáme, že návazný vlak má také zpoždění – 6 minut. Vychází to těsně, vymýšlíme strategii rychlého přeskočení na vlak. Vlak ukazuje zpoždění 7 minut, po chvilce 8 minut, hned na to 9 minut… každou další minutu zpoždění vlaku o minutu narůstá. Začínáme být klidní, že vlak stihneme.

Na vlakovém nádraží kupujeme lístek a jdeme na perón. Zpoždění rychlíku 20 minut ale z ničehonic skáče na 40 minut. Rozhodujeme se tedy jet osobním vlakem do Žiliny. Ten odjíždí vzápětí. Jede ale neskutečně pomalu a zastavuje v každé vesničce, má také zpoždění. Po téměř 2 hodinách drkocání přijíždíme do Žiliny. Zde nás čeká téměř hodina čekání na osobní vlak do Vrůtek, na který přímo navazuje další osobák do Košťan nad Turcom, nejbližší vlakové zastávce Necpal.

Vlaková nádraží v Žilině od těch ukrajinských odlišuje snad jen jiná abeceda. Žebrající babičky, podivné malé obchůdky se vším možným, potulující se opilci… Co jsem ale na Ukrajině ještě nikde neviděl, je místní automat na polívku. Prastará kostka stojící v prostoru nádraží na vršku s konstantně se točící reklamou na tekuté pochutiny, které nabízí (limonáda, čaj, kává, polívka). Vhazuji 35 centů, mačkám promačkané plastové tlačítko a nedlouho na to, za podivného rachotu, mi stroj do připraveného kelímku čepuje teplou slanou tekutinu.

Jakmile mám dopito, chci kelímek vyhodit do kontejneru – mají tu nerezové na tříděný odpad. Jediné, co jim chybíjsou popisky. Každý ze 4 orvorů vypadá identicky. Beru tedy iniciativu a lihovou fixu do svých rukou a nadepisuji je: „plast, papír, sklo, kov“. Svůj kelímek od polévky tedy už vyhazuji do správné díry koše na tříděný odpad.

Přijíždí osobní vlak do Vrútek, pokračujeme šnečí rychlostí. Tento osobní vlak má také zpoždění, ale ve Vrútkách na nás návazný osobák už čeká. Přestupujeme na poslední osobák našeho dobrodružství (také zpožděný) a pozdě v noci přijíždíme na polopustou vlakovou zastávku Košťan nad Turcom, odkud do Necpal už jedeme autem.

7 hodin trvající cesta naštěstí končí příjemnou večeří a dlouhým spánkem.

Rubriky: Slovensko | Štítky: , | Napsat komentář

Novy Afon

Dobre vyspaly se probouzim do promrzleho bytu. Rychle se balim a vydavam na cestu k abchazske hranici. Jsem jiz bez gruzinskych penez, stopuji. Je zatazeno, ale nastesti uz neprsi. Brzy zastavuje auto a veze me az na hranici.

U okenka gruzinske straze ukazuji pas a udavam duvod cesty (turism) a vydavam se na cestu dlouhym mostem pres reku Ingur, prirozene hranice mezi Gruzii a Abchazii. Most v zemi nikoho je po mnoha dnech destu plny kaluzi a pusobi tak dojmem nadzeminho kanalu. Po mostu je vetsine aut prejezd zakazan. Cestujicim tak usnadnuje prejezd kyvadlova doprava konskych povozu.

Na Abchazske hranici u prvni kontroly je pohranicni straznik cely vesely z toho, ze jsem z Cech a domlouva mi, abych se do Abchazie prestehoval. Usmivam se a pokracuji k dalsimu pohranicnimu postu. Tam uz je pohranicnik prisnejsiho razeni. Mraci se. V zvacim dopisu nachazi chybu – v mem datu narozeni je preklep. Svolava poradu celeho tymu abchazkkych pohranicniku. Na nejaky cas tak ochromuji provoz hranicniho prechodu.

Po dlouhe diskusi v Abchazstine me nastesti pousti s tim, abych na to upozornil pri vyzvednuti viz v hlavnim meste Sukhumi, ze pokud bude stejna chyba ve vizu pri prechodu zpet, uz me z Abchazie nepusti. Dostavam drobne obavy o prnim pohranicnikem navrzenem stehovani.

Pokracuji stopem do mesta Gali, kde si menim eura na mistni ruske rubly. Dal pokracuji autobusem do hlavniho mesta Sukhumi. Kde, jako mavnutim proutkem, je prekrasne slunecno.

V urade pro migraci bez problemu ziskavam vizum na 10 dni (za 11 dolaru zaplacenych v nedaleke bance), peclive kontroluji spravnost vsech udaju a vydavam se na prochazku mestem.

Prochazim prekrasnou pobrezni promenadou plnou racku a rybaru. Vracim se do centra k dominante mesta, vyhorele budove parlamentu (behem valky v roce 1993). Nedava mi to a vydavam se do jeho utrob s cilem dostat se az na strechu a poridit fotografie mesta z vrsku jedne z nejvyssich budov. V nejvyssim patre jsou vsak bohuzel privarene dvere, na strechu se mi nedari dostat. Fotografuji tedy alespon mesto z oken, i tento vyhled stoji za to.

Vracim se zpatky do mesta, zalezam do utulne mistni jidelny a cpu se ceburekem s kotletou. Hledam internetovou kavarnu, bezuspesne, lezu tedy alespon do jine kavarny s wifi, kde mi propujcuji ipad, objednavam si vybornou rybi polevku. Od vedlejsiho stolu me postarsi Abchazci posilaji ke stolu navic jeste nekolik sklenic vina a rybi salat.. S povdekem prijmam.

Na couchsurfingu mam par odpovedi a telefonni cisla. Mistni simku ale nevlastnim a ta ceska zde vubec nefunguje. Na odpovedi na mail nikdo nereaguje. Prichazi vecer, vydavam se tedy na autobusove nadrazi sedam na marsrutku do Noveho Afonu, kde se spanim na plazi mam dobre zkusenosti.

S prekrasnym zapadem slunce prijizdim do jednoho z center turismu – Noveho Afonu. Na plazi je nove z stlucenych drevenych prken postaven bar a nekolik pristresku. Idealni misto na spani.

Za mnou, na kopci, ale vyvstava osvetleny hrad. Spat se mi jeste nechce, kupuji v mistnim magazinu dve vody a jakesi trubicky s medovym vnitrkem a vydavam se spat na nejvyssi vrchol okoli.

Drapu se temnotou, prekracuji zatarasy a cedule o oteviraci dobe hradu. Doufam, ze na me nekde z lesa nevyskoci Abecko s Akackem (Abchazec a Automatem Kalasnikov). Po ceste potkavam nastesti pouze miny (kravince).

Upoceny se dostavam na vrch. Odmenou je mi prekrasny vyhled na svetelkujici mesto pode mnou a tisice hvezd nad hlavou. Vez hradu je osvetlena z reflektoru jednoho bodu. Jdu bliz a stiny delam opicky vsem, co se z daleka na hrad divaji :o)

Pod polorozpadlym klenutym obloukem bocni vetve hradu nachazim tlustou placatou fosnu, idealni misto na spani. Balim se do spacaku a celty a na fosne usinam jako zabity.

Rubriky: Abcházie | Štítky: , , | Napsat komentář

Nocleh v Zugdidi

Sedim v gruzinske internetove kavarne, ktera za hodinu zavira. Venku ustavicne prsi a ja stale nevim, kde budu spat. Naladu mi alespon zveda email od abchazskeho ministerstva, konecne dostavam zvaci dopis a zitra tedy muzu prekrocit hranici. Nasledne dostavam pres facebook i tip od zname gruzinky na mistni hostel. Zvedam se tedy jdu smerem k doporucenemu noclehu.

Potkavam verejnou tiskarnu, ptam se na moznost tisku jedne A4 z emailu. Pani za kasou krouti hlavi, tady umi jen kopirovat. Nastesti opodal stoji postarsi chlapik, bere me do jeho nedaleke kancelare. Chlapik sam od sebe zacina mlucit o politice, o velikosti Gruzie a zlem Rusku. Behem svych patriotistickych reci se me pta, co ze to vlastne potrebuji tisknout. Drmlam, ze jen nejaky dokument. To, ze jde o zvaci dopis do zeme, ktera podle nekterych zdroju stala za genocidou stovek gruzincu a je stale formalne soucasti Gruzie, nezminuji.

Chlapika se radeji ptam, zda nevi, kde se da ubytovat. Vede me za nejakou jeho znamou, poulicni prodavackou ovoce. Ta me predhazuje sve jeji zname, ktera mne nabizi za 20 lari (asi 200Kc) ubytovani u sebe doma. Jdu se jeste podivat na hostel, na ktery mam adresu. Hostel nachazim, ale jakysi nemy clovek (silne pripominajice postavicku Toma Hluchonemce z filmu Tajemstvi hradu v Karpatech) mne posunkami ukazuje, ze nesmim dovnitr bez zavolani na uvedene cislo. Nemam mistni simkartu, 60Kc za minutu hovoru se mi nechce davat. Ale nemy gruzin briskne privolava sveho mluvnejsiho kamarada a ten uz na cislo hostelu vola. Bohuzel majitel se dostavi az ve tri rano a jsem tedy odkazan na spani u kolegyne prodavacky jablek a bananu. Ta me vede do utrob jejich cinzovniho domu. Nad dvermi jejiho bytu na me civi velka kamera. Uvnitr me seznamuje se svym muzem.

Postarsi chlapik, ktery neumi rusky, po ocku sleduji mistni televizi, notebook s primym prenosem deni pred jejich dvermi a mne. Prohodime par frazi za prekladu jeho zeny. Pta se me, zda jsem jiz zenat, odpovidam ze ne. Doporucuje mi Gruzinky, odpovidam, ze preferuji stredoevropanky. To se mu moc nelibi a jeho zenou jsem odveden do samostatneho prostorneho a zcela nevytopeneho bytu. Zachumlavam se do spacaku, hazim pres sebe celtu a usinam jako zabity.

Rubriky: Gruzie | Štítky: , | Napsat komentář

Gruzie v desti

V nove praci, kam nastupuji 18.4., jsem slibil, ze umim rusky. V Red Hate koncim jiz pred Velikonoci. To mi dava asi tri nedele na to, si nejvetsi slovansky jazyk oprasit. Rozhodl jsem se tedy pro intenzivni pobyt v ruskojazycnem prostredi. Puvodni myslenka byla navstivit Belorusko, nicmene ziskavani viz trva tyden a mne se nechce cekat. Koupil jsem tedy letenku (asi za 900 Kc) z Budapesti do gruzinskeho Kutaisi, odtama se planuji zvesela, po zemi a po mori a s rustinou v ustech vracet domu, tak abych stihl pulmaraton v Trebici v sobotu 16.4.

Do hlavniho mesta madarska jedu primym vlakem z Pardubic. V Brne jeste na moment vyskakuji na perone. Predavam veci, co jsem si uvedomil, ze potrebovat nebudu (notebook, klice od bytu, nuz – byl by na letisti zabaven cestuju jen s prirucnim zavazadlem) a prebiram veci, ktere potrebovat budu a nemel jsem je doma – cepici, salu a alumatku. Timto dekuji Lukymu za super support. Behem dvouminutove zastavky vlaku v Brne jeste potkavam partu kamaradu z velikonociho cundru Podyjim. Svet je maly!

V madarsku se bez problemu dostavam na letiste (presun z nadrazi na letiste trva asi hodinu, stoji asi 580 forintu, da se platit kartou) a v klidu nasedam na let spolecnosti WizzAir do Kutaisi, druheho nejvetsiho mesta Gruzie.

Kutaisi nas privitava silnym destem. Rychle pelasim z letadla do haly pasove kontroly. Tam cekam snad hodinu. Mistni celnici si s kontrolou davaji na cas. Nenechavam se rozhodit a kdyz jsem na rade radostne a pogruzinsku nahlas zdravim „Kamardzobat!“. Gruzinsky to asi nezni a odpovedi mi je tedy anglicke „Hello!“, ja se chci ale ucit rusky tak kontruji „Zdravstvujte!“. Nastesti dalsi jazyky nikdo nevytahuje a konverzace tak pokracuje rusky. Celnikovi se moc nezda muj devet let stary pas. Haleka neco ve smyslu, ze na pasove fotografii mam vyrazne vice vlasu. Mam chut mu to vratit a podotkout, ze on sam uz taky moc vlasu nema, ale radeji jen klidne konstatuji „Davnym davno“. Nechava me jit.

Letiste v Kutaisi je nedavno postavena moderni budova, pusobi trosku nezvykle v sedivem postkomunitickem okoli. Hned u hlavniho vchodu letiste zari LCD obrazovka obrich rozmeru prehravajice vymazlene video gruzinskych tancu. Pod touto pompezni turistickou reklamou, vsem na odiv, se obskakuji dva prasivi psi.

Naproti letiste sedam do marsrutky na Batumi, projizdime mesty, ve kterych se pasou stada krav, zcela nerespektujici pravidla dopravniho provozu. Pod pestrobarevnych destniky dobytek poklidne doprovazi pokurujici pasaci. Ridic se kravam smele vyhyba zastavuje jen na trojite pokrizovani pred jakymsi pravoslavnym kostelem.

Prijizdime na pobrezi Cerneho more. V uprsenem pocasi, pod temnymi mraky chapu jeho nazev. Prestupuji na bus do Poti, tam prochazim poloprazdnym trhem. Prichazim do kancelare cernomorske lodni spolecnosti. Chci si koupit listek na 6.4. na trasu Batumi – Odessa. Postarsi urednice mi ovsem rika, ze to nejde koupit takto brzy dopredu, ze se nevi jak lode poplujou, ze jizdni rad na internetu neplati a ze treba dnes mela priplout lod a vubec nevi, kde je. Nedava mi moc optimismu, co se meho casoveho planu tyce, ani na vybranou. Pouze s dvema telefonnimi cisly, na ktere si mam dva dny pred planovanym vyplutim zavolat, me vyhani pryc.

Stale lije jako z konve a je zalizava zima. Vracim se zpatky na autobusove nadrazi, v mistni putyce si davam horky caj. Sedam na autobus do Zugdidi, pohranicniho mesta s Abchazii a celou cestu spim.

V Zugdidi to znam, dva roky zpatky jsem tu pracoval, proto orientace neni narocna. Nove je tu postaven McDonalds, cpu se tam tukovo-syrovyma palivyma koulema (gruzinska Mc specialita), dobijim elektronicke hracky a za husteho deste jdu do internetove kavarny hledat nocleh pres Couchsurfing. Venku se mi spat nechce, stale prsi. Ptam se kolemjdouciho jak dlouho uz je tak skarede. Odpovida, ze pry cely brezen.

Internetova kavarna, plna malych deti paricich Couter Strike a GTA, s peknou sazbou 1 lari (~12 Kc) na hodinu mi dava pocit opravdoveho digitalniho nomada. Poustim couchsurfing, facebook, wordpress, trello, gmail a ponoruji se do online sveta, spatnemu pocasi ukazujic prostrednicek :o)

Snad v 10 vecer, kdy potemnela mistnustka s 10 starymi pocitaci zavira, pocasi neukaze prostrednicek mne.

Rubriky: Gruzie | Štítky: , , , , , | Komentáře: 1

Kardon

Velitelem Igorem Anatolievičeem jsem já a Sofie odveleni na týdenní misi na předsunutou základnu přírodního parku – Dimšikánský kardón. V jazyku místního kmene „Dimšikánský“ znamená něco na způsob hladový. Dobře se tedy pro jistotu zásobíme. Krosnu mám nacpanou bramborami, pohankou, rýží, fazolemi, ovesnou kaší, konzervami s mletým baklažánem, sklenicemi jakési rajčatové majdy, sto pytlíky čaje, spoustou cukroví, zhuštěným mlíkem, sýry a černými chleby. Sofie nezapomíná přibalit lahev vodky.

Dostáváme hodnost „Inspektoři“ a povinnosti měřit teplotu, odhazovat sníh v okolí a sledovat pohyb zvířat, turistů a lavin.

Na deset kilometrů vzdálenou základnu nás veze předchozí Inspektor. Byl tam zavřený tři týdny. Je na něm vidět, že se už opravdu těší domů.

Po příjezdu nosíme dřevo, roztápíme v kamnech, přinášíme ještě jednu postel a jelení kožešiny místo matrace. Domek má dvě místnosti – nocležnu a kuchyň. Na zdech jsou rozvěšené mapy oblasti. U stropu, nad oknem je napevno přišroubovaný „mobilní“ telefon – jediné místo, kde je signál (jediného operátora, poslat sms z mého telefonu stojí výšlap na nejbližší kopec).

Před domkem jsou dva velké solární panely. Uvnitř máme k dispozici úspornou zářivku, prastarý notebook a krabici vypálených filmů. Většina je americký odpad velmi špatně předabovaný do ruštiny (dva překrývající se zvuky). Naštěstí se nám daří najít i pár ruských filmů.

Koukáme na povedený sovětský snímek o jakémsi rudoarmějci, který se ocitl na poušti a místní král mu dal do správy 7 žen. Rudoarmějec, věrný své vzdálené ženě s nimi zažívá spoustu lapálií. Muslimky tak třeba věří, že nikdo (až na jejich zákonného manžela) nesmí vidět jejich tvář. Když je tak jednou dobrodušný Rudoarmějec omylem překvapí bez šátků, piští a přehazují si přes hlavu své prosté oděvy a odhalují překvapenému důstojníku vše ostatní.

Před spaním si uvědomuji, že jsem si nechal v Essu roztok a futrál na kontaktní čočky. Další den dopoledne si tak dávám 20 km sprint. Na pomalou chůzi nemám ani pomyšlení. Teplota klesá na -28°C. Zmrzá mi každý chlup mojí tváře, jazyk při olíznutí rtů přimrzá k přilehlým fousům, mrkající oči se lepí k sobě.

Po návratu na Kardon jím vše, co zbylo Sofie od oběda (a ona doufala, že nám oběma vydrží ještě na večeři) a spím jak zabitý.

Navečer ještě koukáme na další film – jakési detektivní drama z dob carského Ruska, nejvíc nás baví scéna, kde vedlejší postava mladého vyšetřovatele cosi splete a jeho nadřízený ho jako největší trest posílá na Kamčatku. Po filmu ještě žhavíme čtečky ruskou literaturou (Sofie čte Dostojevského Zločin a trest, já pokračuju v náramně vtipné knížce, připomínající Švejka „Život a neobyčejná dobrodružství vojáka Ivana Čonkina“) a usínáme v pěkně prohřátém domku.

Následující den teplota padá na -32°C. Je fakt zima. Návštěva asi 100 m vzdálené kadibudky je adrenalinový zážitek.

Den trávíme tedy u literatury a večer opět u filmu.

Další den nás překvapuje návštěva. Místnímu lovci, který kolem projížděl, došel v „sněgochodu“ benzín. Daří se mu od nás dozvonit svému bratru a pár hodin pak s námi družně na něj čeká.

Bratr přijíždí s kanystrem benzínu a svojí ženou. Benzín předává lovci, odjíždí a ženu (z mě ne úplně jasných příčin) nechává u nás v domku, že se navečer pro ni otočí. V průběhu odpoledne přijíždí ještě náš starý známý místní zlatozubý šikmooký domorodec Andrej Dukanov „na kus řeči“. Trávíme pohodově den popíjením čaje a pojídáním cukroví.

Následující ráno Sofie poukazuje na to, že už jsme se pár dní nemyli. Roztápím tedy baňu (v těch mrazech je to proces doslova na celý den) a večer se tak dáváme příjemnou ruskou očistu.

Další den se jdeme podívat na místo proběhlého Zaboje. Je zataženo, kolem nás se rozprostírá nekonečná bílá pustina. Pomalu padají sněhové vločky. Před místem jelení zabíjačky plašíme ohromná hejna havranů, je cítit zápach jeleních vnitřností. Atmosféra opět silně napomíná prostor „za zdí“ ze seriálu Hra o trůny.

Vracíme se, zapadá slunce a krajinu barví do ruda.

Dny v pustině jsou příjemnou očistou mysli.

Rubriky: Rusko | Štítky: , , , , | Napsat komentář

Zaboj

Již delší dobu se v Essu mluví o každoroční události domorodých obyvatel – Zaboji – velké jelení zabíjačce. Čeká se na nahnání všech stád a pořádný mráz. Vše má proběhnout asi 20 km od naší základny.

Dostává se k nám, že stáda už jsou nahnána. Teplota se drží kolem -15°C. Balíme si zásoby na 6 dní a doslova všechno naše oblečení. Oblékáme se do oblečení arktického, přiděleného parkem. Vypadáme jak barokní andělíčci ve skafandrech po celoživotním stravování ve fastfoodech. Nasedáme na sněžný skútr. Řídí Ruslan, za ním sedí Vita (nová dobrovolnice z Běloruska, specializuje se na místní žáby). Skútr táhne dlouhé sáně se všemi našimi věcmi, na kterých se držíme já a Sofie.

Fičíme krajinou jak z Mrazíka. Sebemenší průduch vzduchu dává o sobě znát. Nemám brýle, zamrzají mi oči. Po chvíli rezignovaně přetahuji čapku přes obličej.

Asi po deseti kilometrech přijíždíme na Kardon – předsunutou základnu našeho parku, sestávající z několika budov. Stojí zde také dvě jurty. Nám je přidělena ta studenější, teplejší si po čas zaboje konfiskovali místní milicionáři – kontrolují Ruslanovi doklady.

V jurtě si necháváme zásoby a Ruslan nás veze dál. Kolem projíždí místní Eskymáci na prastarých skútrech vyrobených snad z rozebraných ruských tanků. Zastavujeme a necháváme si vysvětlit, že Zaboj proběhne nejdříve zítra. Pár stovek jelenů se ještě rozuteklo a je potřeba je nahnat všechny.

Vracíme se zpět na Kardon. Ruslan mi přenechává řízení skútru. Je to docela sranda fičet si to tou zimní krajinou. Po chvíli po mě ale hází sněhovou kouli. Zastavuji a dostávám vyhubováno, že jedu moc rychle, a že tam vzadu na sáních skáčou jak splašení jeleni. Pokračuji tedy pomaleji. Poblíž Kardonu řízení přebírá Ruslan. Stojí tady milicionáři a já na skútr (rusky: sněgochod) nemám papíry.

Jurta je celá vystlaná jeleníma kožešinama. Pořádně v ní topíme, vaříme litry čaje. Holky se jdou projít, já jdu vařit večeři – brambory se smaženou cibulí. Správce Kardóna se ptám na nějaké knížky. Odpovídá, že je tu celá knihovna a vede mě do poměrně velké dřevěné boudy. V ní jsou papírové krabice plné pilin, roští, suchého dřeva … a knih 😉 Prý až budu potřebovat cokoliv na podpal, ať zajdu do knihovny.

Prohrabávám se knížkami. Beru si Obrazy z dějin národa českého, Čonkina a na podpal pak Leninovy spisy.

Holky se vrací, za svitu jedné svíčky a našich čelovek večeříme, popíjíme vodku, hrajeme mariáš, duraka a hádání „Co-kdo jsem?“ – dostávám dost zabrat – „jsem člověk?“ – „Ne“; „jsem věc?“ – „Ne“; „jsem vlastnost?“ – „Ne“; „jsem nějaké období“ – „Ne“ … „Eeeee?“

Jsem „Bůh“ … 🙂

Na noc si po 3 hodinách nařizuji budíka a topím v kamnech. Je fest zima.

Ráno nás veze správce Kardónu na Zaboj – na sáně za skútrem hází několik kožešin, my sedáme na ně. Všude kolem nás pobíhají stáda jelenů. Šikmoocí rudokoží obyvatelé se je snaží zahnat. Očividně není dostatek lidských sil, a proto vystupujeme z sněgochoda a běháme a pomáháme zahánět jeleny. Daří se to sporadicky. Mnohým pokřikům domorodých obyvatel absolutně nerozumím. Až po chvíli si uvědomuji, že nemluví rusky, ale svým jazykem.

Jeden z nich nás poté zve do své Jurty. Uprostřed jsou velká kamna, kolem nich pobíhá jeho mlčenlivá žena a vaří. On se s námi družně baví. Popíjíme čaj, pojídáme ryby – domorodec se chlubí, že jich dostal hromadu, za to, že hlasoval pro nějakého oligarchu v  místních volbách.

Vypadá to, že se ani dnes nepodaří všechny jeleny nahnat, vracíme se tedy pěšky zpět na Kardon. Zastavují nám na skútru mladí kluci. Prý patří do kmene, který se specializuje na jízdu na psích spřeženích a ať se někdy v Essu zastavíme, že nás to naučí také. Vezou nás až na Kardón.

Následujícího dne již konečně probíhá jelení zabíjačka. Bohužel jsme zmeškali její zajímavý začátek, kde celé stádo prochází „křižovatkou života a smrti“ – hlava místního kmene stojí nad stádem a postupně určuje, kdo bude žít a kdo ne. Je nám vysvětleno, že se jedná o veledůležité rozhodnutí. Na zabíjačku posílá slabé kusy, které by beztak zimu nepřežily. Žít nechává ty nejsilnější a zároveň zachovává strukturu stáda (podobný počet samic a samců, mladých a starších, různých typů …). Na porážku jde asi 300 kusů z dvou tisícového stáda.

Samotná zabijačka pak probíhá velmi koordinovaně. Stádo jelenů určených na porážku je v nevelkém výběhu. Odtud je několik „lovců“ chytá lanem a přitahuje k sobě. Následně si na jelena pár mužů sedne, aby se nemohl hýbat, a ostrý nůž mu zabodnou do šíje. Tím ho paralyzují a předávají dál. Další člověk mu poté prořízne krk, nachytá krev. Další ho zbaví vnitřností, další uřízne hlavu, další stáhne z kůže. Maso se věší na dlouhé věšáky, kožešina suší na volném prostranství, játra schovávají v nedalekém domku a většina dalších vnitřností se vyhazuje. Krev se uchovává ve velkých sudech.

Ženy jsou uvnitř jurt a vaří polévky a čaj. My se pomalu vracíme na Kardón.

Následujícího dne správce připravil baňu – ruskou saunu. Příjemně se pečeme a smýváme pot a špínu předchozích dní. Kolem nás probíhá hranostaj, správce upozorňuje, že za kopcem se toulá medvěd. Přichází i Jáša, který jako vegetarián zabíjačku vidět nechtěl.

Tato noc má být opravdu chladná. Nakládáme tedy do kamen. Kontaktní čočky dávám hned vedle nich. Balím spacák ještě do kožešin. Topíme celou noc.

Ráno jsou kontaktní čočky zmrzlý. Jednu se mi daří v teplé vodě probrat k životu, druhou vyhazuji. Se Sofii se vracíme pěšky zpět do Essa. Je krásný den, přestože máme narvané krosny věcmi, cesta rychle utíká. Kolem nás jsou dech beroucí pohledy do kraje.

Kousek před Essem potkáváme rodinku na pikniku. Zvou nás k sobě. Prý je den matek, tak to sem přišli oslavit. Napájejí nás čajem a kořalkou z místních bylin, rybou, špekem. My házíme do placu čokoládu. Je zima až praští, nechceme se rozsedět, po chvilce se loučíme a navečer šťastně přicházíme na naší základnu „v civilizaci“.

Rubriky: Rusko | Štítky: , , , , | Napsat komentář

Belie skály

Je krásné slunečné ráno. S Jášou si bereme dýmovnice proti medvědům a vydáváme se na výlet.  Přidává se k nám potulný pes Májka. Potkáváme koně, pasoucí se na zasněžené louce. Bedlivě si nás prohlíží. Pokračujeme dále. Je hluboký sníh. Boříme se, boty plné sněhu. Mrzí mě, že nemám návleky. Před velitelem tanku ale nechci být za měkotu, jdu bez ceknutí dál.

Stoupáme do kopce. Skály jsou v půlce jeho svahu. Oceňuji hůlky, pomáhají. Jáša jde bez hůlek za mnou, oceňuje mnou vyšlapané koryto. Přede mnou se sněhem ještě nebojácně prodírá Májka.

U skal má být lavička, kterou zde v létě postavili předchozí dobrovolníci. Sněhu je ale tolik, že se nám lavičku nedaří najít.

Je krásné počasí, krátce po poledni, navrhuji se vydrápat na samotný hřeben. Jášovi se do toho očividně moc nechce, ale také nechce být za měkotu, následuje mé kroky.

Příkrým svahem se spíše plazíme, než jdeme. Sněhu je místy po pás. Pod námi jsou z počátku kluzké kameny, následně přecházejí v nepříjemnou kleč. Mám respekt, abych nepolámal hůlky. Májka se nás stále drží, ale už jde také pouze po nás vyšlapaným korytem.

Jde to pomalu, dostavuje se odpolední hlad, s sebou máme jen láhev vody. Často odpočíváme. Kopec zdá se být nekonečný, každý domnělý vrchol pouze vyvýšeninou nekonečného příkrého stoupání. Profukuje vítr. Sníh v botách nepříjemně studí. Jáša nesměle navrhuje cestu zpět. Nesměle odmítám.

Mlčky se drápeme stále výš. Vycházíme z březového porostu. Výhled je skutečnou odměnou!

Ještě několik posledních výškových metrů a jsme na vršku. Pod námi je údolí řeky Uksičan, všude okolo se rozprostírá nekonečné moře pustých hor. Únava je zapomenuta. Radostně se na sebe usmíváme a fotografujeme okolí.

Cesta zpět utíká mnohem rychleji. Hlavně proto, že jí z počátku sjíždíme našim korytem po zadku. Pár ostřejších kamenů nám to však po chvilce vymlouvá. Naštěstí bez roztáhlých kalhot i částí těla pokračujeme zpět na naši základnu, kde zcela pustošíme lednici.

Večer se pak se zaslouženým pocitem hřejeme v požární nádrži.

Rubriky: Rusko | Štítky: , , , | Napsat komentář

Výuka angličtiny

Jedním z mých úkolů je vyučovat angličtinu místní obyvatele. Dnes je moje první lekce. Angličtinu (a v podstatě ani nic jiného) jsem nikdy nevyučoval. Nemám nejmenší ponětí, jaké úrovně znalosti anglického jazyka mí studenti budou. Netuším, kolik jich dorazí.

Internet je zde nedostatkové zboží, dlouhé googlení nepřipadá v úvahu. Prohrabávám místní knihovnu. Daří se mi najít jakési dva prastaré texty angličtiny pro úplné začátečníky a falešné začátečníky. Kopíruji.

Výuka proběhne v malé místnůstce centra parku. Ta do dnešního dne sloužila pravděpodobně jako sklad. Je plná usušených místních květin, kabelů, sopečných kamenů a lebek medvědů. Uklízím stylem přemístění do jiné místnosti.

Před šestou hodinou večer se schází asi deset lidí. Postarší paní a dva náctiletí kluci mají úplné základy a dokážou složit jednoduchou větu. Asi 4 holky věku kolem 10 let dokážou říct „How are you?“ a velmi pomalu číst latinku. Hlouček asi pětiletých klučinů neumí vůbec nic.

Představuji se: „Hello… my name… is… Jan… What… is… your… name? “

Překvapivě všichni celkem zvládají: „My name is …“.

Jdu tedy o krok dál: „Jméno mého otce/matky/bratra/babičky je …“ – „The name of my father/mother/brother/grandmother is …”.

Píši větu na tabuli.

Chytá se jen trojce starších.  Nechám je tedy, ať mezi sebou konverzují a řeknou si mezi sebou jména všech svých členů rodiny, že je pak vyzkouším.  Moc mezi sebou nemluví, je třeba je k tomu tlačit.

S dětmi stále opakuji „The name of my mother is … „ Některé děti nevědí, jak se jmenuje jejich maminka, ptám se tedy na další členy rodiny, ty už většinou znají.

Trojice pokročilejších opět mlčí. Jdu je tedy vyzkoušet.

„Saša, tell me, what is the name of Nasťa’s father?”.

Se značným úsilím se jim daří reagovat. Nechávám je dál tímto stylem mezi sebou konverzovat. Oponují, že už znají všechny jména. Dávám jim tedy za úkol jména psů, strýců, sousedů, sousedových dcer …

Dále se věnuji dětem. Zeptání se na jména příbuzných a odpověď se jeví jako nezvládnutelný jazykový oříšek“. Neusnadňuje mi to ani můj velký problém zapamatovat si jejich kamčatská jména.

Probíhá to asi takto:

Já: „Holčičko, jak se jmenuješ?“
Léna (nesměle): „… Léna“
Já, na holčičku sedící vedle ní: „a ty?“
Lára: „Lára“
Já: „Léno, zeptej se Láry na jméno jejího otce“
Léna mlčí.
Já: „Dobře, opakuj po mě: ‘What is’, což znamená ‘jaké je’”
Léna: „zat iz“
Já: „… ‚the name‘, což znamená jméno“
Léna: „ znejm“
Já: „‘of your‘, což znamené tvého“
Léna: „maj“
Já: „nene, ptáš se na jejího otce, je třeba říct ‚tvého‘ – ‚of your‘“
Léna: „ofjor“
Já: „father“
Léna: „brat…“
Já: „nene, otce ‚father’“
Léna: „fazr“
Já: „Dobře a teď celé: „What… is… the name… of your… father?“ – jaké…  je…  jméno… tvého… otce.“
Léna mlčí

Opakujeme celou větu po jednotlivých slovech asi pětkrát.

Lena ji stále celou nedokáže vyslovit. Ostatní holky se chichotají, kluci zlobí, postarší mlčí.

Nechávám holky, ať tu větu opakují a řeknou si jména svých rodinných příslušníků, že je pak vyzkouším. Rozdávám texty pro úplné začátečníky trojici pokročilejším a jdu se věnovat podobným stylem jako u holek malým klukům. Ti se smějí mojí ruštině. Větu nedávají dohromady. Zkouším se znova odpíchnout od „What is your name?“ – „My name is … „. To jim jde, posun k zeptání se na jméno někoho dalšího se ale jeví na dnešní hodinu příliš.

Zkouším ještě holky ze jmen otců jejich kamarádek, moc nezvládají. Postarší zkouším ze zadaného textu – ti aspoň trošku vědí.

Po hodině a půl silného adrenalinu vypouštím všechny domů a jdu si zaplavat.


 

(toto je můj padesátý post na tomto blogu. Děkuji tímto všem čtenářům, rodině, přátelům, strážným andělům, technologiím, lidské pohostinnosti, přírodě, okolnostem a Bohu za to, že mi tyto dobrodružství byla umožněna prožít, přežít a sdílet :))

Rubriky: Rusko | Štítky: , , , , , | Napsat komentář

Pionýrksá sopka

Přímo nad Essem je nevysoký kopec, kterému se říká sopka pionýrů. Kdysi tam totiž byla jakési zimní prvomájové pionýrské výstupy a vztyčování vlajky.

Vybaveni dýmovnicemi proti medvědům se vydáváme navrch. Doprovod nám dělá Denis, místní postarší dobrodruh, který procestoval téměř celý svět.

Není moc pěkné počasí. Padá sníh, cesta je zapadaná. Denis nás vede a ve sněhu cestičku vyšlapává. Často zastavujeme a povídáme. Denis se posmívá mým hůlkám a říká, že tím medvěda neztluču. Jednu si bere do ruky a říká „Todle není hůl, todle je hůl!“ a ukazuje svoji dřevenou fošnu.

Stopáme sněhem, jistě mimo cestu. Denis zničehonic zastavuje a s výhružným obličejem a šepotem v hlase zastavuje i nás. Ukazuje na propocenou díru v hlubokém sněhu tak dva metry před námi – medvědí brloh! Obloukem obcházíme.

Dostáváme se k rozcestníku pod vrchol. Denis dál jít nechce, prý je tam zachumelená kleč a je to o nohy. Sofie tam už byla, také se jí tam nechce. Mně přijde škoda končit výšlap těsně před vrcholem. Domlouvám se, že je doženu, beru si telefonní čísla a prodírám se sněhem a klečí na vršek.

Na vrcholu pořádně profukuje. Je tu vztyčená ruská vlajka a pod ní malý otevřený přístřešek se stolem a lavičkami. Přede mnou je krásný pohled na celé Esso a okolní hory. Jen škoda, že počasí moc nepřeje. Je zataženo a padá sníh.

Sbíhám za Denisem a Sofií, a společně scházíme zpět do vesnice.

Rubriky: Rusko | Štítky: , , , | Napsat komentář