Jedním z posledních nesplněných položek mého cestovatelského bucket listu byl několikadenní přechod Vysokých Tater. Ovšem na rozdíl třeba od Tater Nízkých, ty Vysoké nenabízejí jednoduchý souvislý chodící hřeben.
Nejméně náročný přechod většiny Vysokých Tater jsme naplánovali od východu na západ na 4 dny, 3 noci, 102 km vzdálenosti a 7 km převýšení. Vyrazili jsme poslední možný víkend (na konci října) těsně před uzavřením spousty chodníků.
Belianské Tatry (den 1)
Z Ždiaru na Sliezsky dom, 28 km, 1930 m stoupání, 1280 m klesání
Vystupujeme z lůžkového vlaku v 6:35 v Popradu, stíhám ještě koupit rychlou snídani a v 6:45 nasedáme na autobus na konečnou do Ždiaru pod lyžařský vlek. Před osmou už vyrážíme po svých po zelené turistické značce hezkou dolinou. Na rozcestí pod Ptošovskými turňami (u kterého je pěkný přístřešek) se napojujeme se na červenou tatranskou magistrálu.
Jsme celkem 4 chlapi. Jdeme zostra. Na dnešní den předpověď počasí hlásí asi 30 mm srážek. Je zataženo, ale ještě neprší, nechceme se moc zdržovat. Déšť na sebe ale nenechává dlouho čekat a během prudkého stoupání Monkovou dolinou už na nás padají z nebe provazy vody.
Durch promočení kolem poledne přicházíme na chatu při Zelenom plese, vysvlékáme se, ždímeme oblečení a boty a vše včetně nás sušíme a prohříváme u příjemného krbu. Dáváme si poctivý oběd.
Venku déšť neustává, nikomu se nám nechce z chaty, přesto vyrážíme. Dáváme si za dílčí cíl zahřívací a sušící zastávku necelých 6 km vzdálenou Skalnatou chatu. Venku jsme však opět skrz na skrz promočení během minut. Stoupáme prudkými svahy na Velkou Svišťovku pomocí jistících řetězů proti potokům vody, které prolívají vnitřky našich bot.
Studená Skalnatá chata nám nedopřává příliš pohodlí, ale alespoň se zahříváme zevnitř teplým horským čajem.
Čvachtavým krokem pokračujeme na Hrebienok, kde v přístřešku chaty popíjíme čaj z termosek a pojídáme promočenou čokoládu.
Za tmy přicházíme na Sliezský dom. Wellness se saunou, na kterém jsme se docela těšili, je nám ubytovaným v turistické třídě zapovězen, tak aspoň obsazujeme všechny radiátory našim oblečením a botami, dáváme si halušky v místním bufetu a jdeme spát.
Rysy (den 2)
Vstáváme v krátce před sedmou, dáváme si poctivou velkou snídani ze švédských stolů a kolem osmé vyrážíme vstříc nejvyšší polské hoře. Na Popradském plesu se pro náročnost expedice jeden z naší skupiny odpojuje.
U nedalekého rozcestníku je možnost na chatu pod Rysmi vynést 10 kg plynovou bombu. V stále dost vlhkém oblečení i botech z předchozího dne a značnou svalovicou o tom pouze vtipkujeme.
Stoupámě k chatě pod Rysmi. Kolem přibívá sněhu a zvláště pak namrzlých ploch po včerejších lijácích. Bez nesmeků si uvědomuji kluzkost každého kroku svých praletých pohorek.
Konečně se dostáváme do chaty pod Rysmi. Dáváme si opět sladké horské čaje. Fascinovaně pozoruji místní piáno a přemýšlím jak ho sem asi dostali. Legendární panoramatické WC si nedopřáváme, protože ho bohužel před pár týdny odnesl silný vítr.
Zdoláváme nejvyšší vrchol Polska, dlouze se na vršku pro silný vítr nezdržujeme. Čeká nás prudký řetězový sestup namrzlou severní stěnou této velehory. Každý krok je opět nejistý, sestupujeme hodně pomalu. Držíme se zmrzlých řetězů, často tělem rozpláclí na příkré zledovatělé pole.
Konečně scházíme k polských plesům Czarny Staw pod Rysami a Morskie Oko. U Morského oka v místní horské chatě zvažujeme zůstat na noc. Máme toho po předešlých dvou dnech plný kecky a ubytko nemáme na dnešek zarezervované (vše již bylo plné). Nakonec (i z důvodu že na této chatě neberou kartu) pokračujeme za pomalého stmívání na původně plánovanou chatu w Dolinie Pięciu Stawów.
Přicházíme k chatě za svitů úplňku. Naštěstí mají volná místa na spaní na pokoji (spoléhali jsme případně v nejhorším na psané nouzové ubytování ve spacákách na matracích). Dáváme si bohatou večeři, teplou sprchu a na další den si dopředu kupujeme balenou snídani (chceme vyrazit brzy). Chvilku ještě venku koukáme na nádherný měsíc v úplňku nad místním plesem a jdeme spát.
Świnica (den 3)
Brzy ráno vstáváme, jíme od včera připravenou snídani. Využíváme místní rychlovarnou konvici, pořádně se zavodňujeme a bereme plné termosky horké vody s sebou. Vyrážíme prudce vzhůru na pohraniční horu Swinica (2301 m). Všude je opět namrzlo, všude čerstvý poprašek sněhu.
Nikde nikdo, užíváme si hory sami pro sebe – a doufáme, že to tak v jednom ohledu i zůstane. Na cestách potkáváme hrozivě velké hromádky trusu.
Ze Swinice scházíme na Kasprov Vrch. Zde už je turistů poměrně dost, zvlášť asi z důvodu nedaleké stanice lanovky a restaurace. Restauraci také využíváme a dáváme si vydatný oběd.
Pokračujeme nádherný hřebenem pohraničních dvoutisícovek a k večeru scházíme k chatě Ornak, kde máme zarezervované ubytování.
Den zakončuje tradiční vydatná večeře, dopředu kupovaná snídaně, horká sprcha a hluboký spánek.
Roháče (den 4)
Z chaty Ornak do Žiarské doliny, 24 km chůze, 2090 m stoupání, 2031 m klesání
S respektem vyrážím vstříc výškovými metry nejnáročnějšímu dni. Předpověď počasí hlásí dnes na horách vítr hodně přes 100 km za hodinu. Navíc po celé trase nemáme jedinou chatu.
Příkrým stoupáním na Sivou Vež zdoláváme zpět pohraniční hřeben. Prorážíme prudkým nárazovým větrem na horu Volovec. Vydáváme se po hřebeni na jihozápad. Obestupuje nás hustá mlha. Řetězy se drápeme na Ostrý Roháč. Vítr neustává. Mlha houstne.
Na jindy turisty přecpaných Roháčích je pusto. Potkáváme jediného člověka – jakousi ženu ve středním věku, která na pohled vypadá jak odkudsi z Nepálu. Schází o dolinu dřív, než je náš původní plán.
My pokračujeme hřebenem. Na Plačlivém nacházíme závětří a dáváme si z vlastních zásob oběd. U studeného jídla a vlažného čaje si popisujeme jeden druhému naše palčivé fyzické bolesti.
Scházíme do Smutného sedla. Jeden z nás už překonává bolest kolen jen díky tabletám Ibalginu. Fouká ostrý vítr, pro všudypřítomnou mlhu jsou prakticky nulové výhledy. Plán závěrečného zdolání Baníkova, nejvyššího vrcholu Roháčů tedy necháváme na jindy a scházíme do Žiarské doliny.
Odměnou je nám v nižší výšce se otvírající překrásně barevný podzimní výhled na jižní svahy Roháčů.
Přicházíme do ustí doliny. Hospoda je bohužel zavřená. Čekání na autobus si tak alespoň krátíme dojídáním všech našich potravin.
Autobusem jedeme do Liptovského Mikuláše. Čas před odjezdem do našich domovin ještě využíváme k návštěvě místního hladového okna, kde si dopřáváme poctivé kebaby a starodávného místního bazénu, kde zas hygienu a protažení svalů troškou plavání.
Zatímco ostatní jedou důmů vlaky, já na cestu zpět využívám ze Slovenska tradičně spolujízdu Blablacar. V autě až do Brna spím.
Naše závěrečná celková trasa
Ze Ždiaru do Žiaru, 96,5 km chůze, 6 762 m stoupání, 6904 m klesání
Širokorozchodná (větší než 1435 milimetrů!) 