Z polospánku mě budí rány, červené světlice prosvítající vysoko nad stromy a následně i náš instruktor: „Poplááách! Vstávat!“. Nevyspalý a zmačkaný od tvrdé spolu-nocležnice automatické pušky vylézám z relativního tepla spacáku do ledové tmy. Je 5 hodin ráno.
Je třeba se okamžitě sbalit a odejít. Oklepávám z přístřešku kupy sněhu, balím spacák a všechny svoje věci. Potkávám se s neusměvavými pohledy ostatních členů jednotky. Okamžitě po rychlém sbalení vyrážíme. Pochodujeme asi 3 km čerstvě napadaným sněhem. Pomalu se rozednívá. Vojínku vedeme za ruce.
Přicházíme na stanoviště všech družstev. Stojíme, dlouze čekáme, oblíkáme na sebe vše, co máme s sebou. Zima přesto zalízá. Dávám si pár kliků na zahřátí, ale ostatní z jednotky mně okamžitě vyčítají možné poutání pozornosti instruktorů.
Přijíždí snídaně. Těším se na něco teplého, představuji si smažená vajíčka a teplé párky. Realitou jsou však dvě zmrzlé paštiky, zafoliovaný sýr a salám a balení toustového chleba. Naštěstí alespoň čaj je teplý.
Vojínka K. z našeho družstva celou noc nespala, sotva stojí. Nechává se odvézt na ošetřovnu a komplexní výcvik tak končí.
Náš pan instruktor se škádlí s instruktorem vedle stojícího družstva. Prý jim máme ukázat. Je nás v družstvu 6, jich je 20.
Následuje nástup a povely k dnešním aktivitám. Bude se jednat o stanovišťovou soutěž. 4 družstva jsou rozděleni do 9 skupin (ty větší se dělí, my zůstáváme tak jak jsme). Jsme tak devátá skupina. Vyrážíme jako poslední. Další nekonečné čekání v chladu. Čaj už je pryč. Dojídám zmrzlé klobásy od včera.
Konečně nastupujeme na první stanoviště – házíme cvičné granáty. Po absolvování dostáváme souřadnice k druhému stanovišti. Vzhledem k mému přiřazení k průzkumníkům v Prostějově jsem vybrán jako topograf skupiny a orientuji nás a naviguji k dalšímu stanovišti. Je vzdálené několik kilometrů stoupáním do kopce. Jdeme pomalu, jednoho člena naší jednotky prudce bolí koleno a jde s patrnou bolestí. Své věci si ale od nás vzít nechce.
Další stanoviště jsou pouhé souřadnice na další stanoviště. Občerstvujeme se, vyhledávám na mapě, ostatní kontrolují a pokračujeme dál. Scházíme prudkým svahem. Přicházíme na stanoviště, kde je třeba v časovém limitu nasadit plynové masky. Vojín s bolavým kolenem zde končí, je odvezen také na ošetřovnu. Pokračuje nás 5, dále pochodujeme v maskách. Dýchá se blbě.
Jdu jako první, asi 50 metrů před skupinou s mapou a určuji směr. Překvapuji instruktory na dalším stanovišti, kteří mě přehlédli. Označují mě za špióna, zastavují naší skupinu a mě nechávají stát bokem, abych jim neprozradil, co jsem viděl (neviděl jsem nic).
Po chvilce nás nechávají nastoupit na jejich stanoviště, kontrolují těsnost masek, ty posléze můžeme už sundat a pak nás zkouší z nasazování škrtidla (turniketu). Jsme prý v této kategorii nejlepší. Zvyšuje nám to morálku a při přesunu na další stanoviště předcházíme jinou skupinu.
Přicházíme na takzvanou Dráhu bojovníka – několik překážek za sebou. První překážkou je poměrně vysoká zeď. Přelízám ji jako první bez věcí a zbraně, všechny věci a zbraně mi pak ostatní přehazují a pak také ostatní ze skupiny přelízají bez věcí a zbraní.
Následuje poměrně dlouhé plazení se, každý za sebe, se vším vybavením, co máme s sebou. Velká polní tlačí k zemi, taška s plynovou maskou se plete. Sníh studí a leze všude možně pod uniformu.
Následně prolízáme jakousi rourou a jsme umístěni na místo, kde máme čekat, než ostatní jednotky splní topografické cvičení. Čekání se vleče. Stojíme na místě 2 hodiny (!!!). Dojídáme zbytky studené snídaně. Jsme prokřehlí na kost. Mluvení nahlas je zakázané. Na zahřívací pohyby už nemáme energii. Morálka také na bodu mrazu.
Konečně jdeme na řadu. Jde o určování azimutu. Je třeba, aby to určil každý z nás, jeden po druhém. Jdu jako první. Čekání na ustálení střelky buzoly je nekonečné, střílím to od oka, aby ostatní nemuseli čekat dlouho. Poté, co všichni určíme azimut, dostáváme další souřadnice k přesunu.
Máme radost, souřadnice nás vede do kasáren. Posledních asi 6 kilometrů a jsme „doma“. Nevíme sice, co nás tam čeká, ale v zasněženém vojenském prostoru se nám už zůstávat opravdu nechce. Jdeme svižně, ač už celé tělo bolí fest. Předcházíme další skupinu.
Přicházíme na budovy, kde jsme fasovali věci. Máme radost, že jsme předešli dvě skupiny, to je ale kroceno. Komplexní výcvik ještě nekončí. Jsme usazeni do lavic a čeká nás znalostní test – dostáváme listy, na kterých je asi 20 otázek. Máme 2 minuty na všechny napsat odpovědi.
Po vyplnění testu máme za úkol rozebrat a složit zbraně. Na čas. Promrzlým prstům se moc nechce. Přesto se i zde daří a i zde dostáváme pochvalu za nadprůměrný výkon.
Fasujeme (včera ráno) slíbené čokolády a jdeme na naše ubikace. Tam na nás čekají antigenní testy, které je třeba dělat každý den.
Poté již konečně komplexní výcvik končí. Pan instruktor nám děkuje za „dobrou repre“ a dává krátký čas na oddych. Okamžitě lezu do horké sprchy.
Následuje nástup, čištění a vracení zbraní. Vracíme také nafasované uniformy „na zašpinění“ a dává nám to radostný příslib, že už se třeba následující dny výcviku nebudeme špinit.
Večeře. Těším se konečně na kloudné teplé jídlo. Jsou játra, jediné jídlo, co opravdu nepozřu. Cpu se alespoň rýží s omáčkou a zapíjím to spoustou čaje.
Ohřívám si z konzervy guláš, který naší skupině zbyl od včerejší večeře u ohně, zajídám ho čokoládou. Po deseti dnech nakupovacího půstu si také dopřávám k pití svůj oblíbený Bitter Lemon z automatu v přízemí ubikací.
Po zbytek večera máme povel si především dobře vyčistit vercajk, je ho nemálo a špíny taktéž. Poctivě čistím, nánosy bahna jdou sundat ztuha.
Fasujeme i snídani na zítra (rohlíky, máslíčko, tavený sýr). Jdu spát. Je kolem půlnoci. Zítra v 7:30 máme být nastoupení (a nasnídaní).
Širokorozchodná (větší než 1435 milimetrů!) 